Život světice je překryt množstvím legend obsahujících snad pravdivé jádro. Lucie se narodila v Syrakusách kolem roku 286. Již jako dítě složila slib čistoty, ale nikomu o tom neřekla. Když dospěla, měla se na přání matky provdat za váženého pohanského mladíka. Lucie se provdat nechtěla a prosila Boha, aby ji od manželství zachránil. Mezitím její matka vážně onemocněla. Na přání Lucie se vydaly společně ke hrobu sv. Agáty v Catanii, kde matka získala zpět ztracené zdraví. Matka byla natolik šťastná, že slíbila splnit Lucii jakékoliv přání. Lucie si však přála pouze žít zdrženlivý a panenský život.
S tím však nesouhlasil její ženich, který by tím přišel o tučné věno. Svou nastávající tedy udal místodržícímu císaře Diokleciána. Místodržící dívku zatkl a nechal ji krutě mučit. Lucie zůstala neoblomná, a tak měla být zavřena do nevěstince. Pro větší potupu tam měla být odvezena vozem taženým volským potahem. Stal se však zázrak a s vozem nehnul ani volský potah, ani desítky vojáků. Rozezlený místodržící nechal Lucii polévat vroucím olejem, ale ta zůstala nezraněna. Nakonec byla sťata katem.
Svátek sv. Lucie patřil kdysi k nejpozoruhodnějším předvánočním svátkům. V některých zemích dokonce oblíbenějším než svátek sv. Mikuláše. Dodnes je velmi populární především v Itálii, kde ji připomíná nejen slavná píseň „Santa Lucia“, ale také mnoho zvyků (světelný průvod, lidové slavnosti…).
V českých zemích chodil o tomto svátku po vesnicích průvod masek, které vedla dívka převlečená za Lucii. Byla doprovázena družičkami, knězem, poustevníkem, kominíkem, řezníkem, dráteníkem, krajánkem a cikánskou rodinou. Šlo o vyloženě ženský svátek. Všude platil přísný zákaz předení lnu. Neposlušné přadleny, které zákazu neuposlechly, potrestala Lucie nebo ženy převlečené za lucky.
Ještě před 1. světovou válkou patřily průvody lucek k běžnému vánočnímu koloritu našich vesnic. Mladá děvčata převlečená za lucky chodila dům od domu zahalená do bílé plachty, vlasy schované pod plachetkou a obličej pokrytý vrstvou sádla a mouky. Přes bílou dlouhou košili se oblékala bílá sukně se širokou pentlí, nosily se bílé šaty a na hlavě mohla mít lucka čepec, věneček nebo plechový kastrůlek či mitru z černého papíru. V jednotlivých krajích se však oděv lucek specificky lišil. Na Slovácku chodily strašidelné lucky celé v bílém, na tváři škrabošku s velkými zuby.
Se dnem sv. Lucie byla spojena i řada magických praktik. Lidé věřili, že se v tento den scházejí čarodějnice, aby se poradily, jak škodit křesťanům. A tak byla sv. Lucie považována i za ochranitelku před zlou mocí čarodějnic.
Lid se však neomezoval pouze na prosby a modlitby, ale používal i mnohé „zaručené“ prostředky, které patrně přetrvaly z pohanských dob. Na Moravě se přidával dobytku do krmení od svátku sv. Lucie do Božího hodu kousek zaříkaného těsta smíchaného se svatojánským kořením, aby byl skot chráněn před uřknutím. Magickou moc mělo i poleno, které hospodář odložil stranou o svátku sv. Lucie a kterým zapálil štědrovečerní oheň.
Stavení bylo pak po celý rok chráněno před čarodějnicemi, bosorkami a černým mužíčkem. Ochranu proti čárům a kejklím zaručovaly tři křížky namalované svěcenou křídou nad vchodem do světnice nebo nad vraty chléva. Pokud hospodář o tomto svátku zhotovil stoličku z desky s velkým sukem, mohl o Božím hodu při ranní mši poznat, která ze sousedek je čarodějnice. Stačilo se schovat se stoličkou za oltář a při mši vyrazit suk a vzniklým otvorem se rozhlédnout po kostele. Čarodějnice se ukázaly v pravé podobě a mohly být z kostela vykázány. „Nejnavštěvovanějším místem čarodějnických setkání o svátku sv. Lucie v zemích Koruny české býval prý vrch Radhošť, který je od pradávna opředen mnoha pověstmi.“
Jméno Lucie znamená „plná světla“ a podle staré pranostiky prý „Lucie noci upije“. Den se však začne prodlužovat teprve o zimní rovnodennosti. Tato nesrovnalost vznikla patrně časovou nesrovnalostí mezi starším juliánským a skutečným slunečním kalendářem, kterou měl vyrovnat teprve kalendář gregoriánský. A tak se mohlo klidně stát, že původně svátek sv. Lucie skutečně připadal na den zimní rovnodennosti. Proto se po zavedení gregoriánského kalendáře pranostika rozrostla o dovětek: „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.“