Štafeta: Jan Holek

Verze pro tisk |

Herce z České Lípy a okolí objevíte v divadlech celé republiky.

(Minule jste se například mohli seznámit s Ondřejem Brettem – zde.) Mimo jiné to svědčí o kvalitní práci Divadelního klubu mladých. Dnes vám představuji Jana Holka, zakladatele Divadla Zahrada.

Přiznám se, že na vašich stránkách mě nejvíce zaujala služba, kdy skládáte a píšete oslavencům písničky přímo na tělo. Jak se tato aktivita ujala?

Musím zaklepat, ale hezky, a mám z toho radost. Je to krásná práce.

Jak je to těžké napsat písničku na někoho, koho ani neznáte?

Není to zase tak moc složité. Na začátku procesu vždy zákazníka poprosím o co nejvíce informací o obdarovaném. Dále co by měla písnička sdělit, jaký by měla mít charakter apod. A na základě těchto indicií začnu přemýšlet nad textem. Text vždy píšu jako první. A průběžně ho se zákazníkem konzultuji. A když se dostaneme do fáze oboustranné spokojenosti, jdu skládat hudbu. Do hudby už si moc mluvit nenechám, zde mi musí zákazník věřit. A právě u hudby je vždy největší úskalí, jelikož každý člověk má jiný hudební vkus a já musím psát tak, abych se trefil do zlatého středu. Ale zatím to vždy vyšloJ

Máte nějaké zpětné vazby, jak oslavenci byli spokojeni?

To je to nejhezčí, když vám lidé napíší, poděkují, sdělí, jaký měla písnička úspěch, co se dělo při přehrávání apod. Tato zpětná vazba je velice častá a vždy mne to naplní nádherným pocitem. Je krásné, když mohu hudbou dělat lidi šťastné.

Pojďme na začátek. Já vás objevil, když jsem zjišťoval, kdo z Divadelního klubu mladých se vydal na profesionální kariéru. Jak jste se v souboru ocitl?

Já chodil na základce do dramaťáku. A když jsem nastoupil na gympl, vytáhli si mě do DKM. Pamatuji se, že jsem na to byl patřičně hrdý.

Já na českolipském gymnáziu působil. Kdo vás tam objevil?

Když jsem skončil v ZUŠ, chtěl jsem hrát divadlo dál, a tak jsem se ocitl v DKM. Hodně jsem pracoval s paní Jiřičkovou a pravděpodobně to byla ona, kdo mě do souboru pozval.

Měl jste už základ v rodině nebo jste v rodu prvním?

Moje mamka vždycky říká, že mám talent po ní. Ochotničila na škole, ale na profi dráhu jsem se vydal z naší rodiny jako jediný.

Vzpomínáte si na svou první roli v DKM?

Vzpomínám, ale už si nepamatuji název hry…snad Študáci a kantoři…? A hrál jsem tam studenta.

Byla JAMU vaší první volbou nebo jste měl nějaké plány A, respektive B?

JAMU byla mojí první a poslední volbou. Žádný plán B jsem neměl, přestože jsem věděl, jak malá šance je na tu školu se dostat. Chtěl jsem strašně moc dělat divadlo a o ničem jiném jsem ani nepřemýšlel. Na DAMU do Prahy jsem nechtěl, chtěl jsem do Brna a ono to jako zázrakem vyšlo.

Proč zrovna Brno? Nějaké doporučení?

Přiznám se, že to si už nepamatuji. Prostě jsem chtěl na JAMU.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Ondřejem Brettem, který taky prošel JAMU, a ten nedá na tuto školu dopustit. A Moravu si zamiloval tak, že tam nakonec zůstal. Vy jste šel jinou cestou, do Městských divadel pražských. Dostal jste laso nebo to byl váš cíl?

JAMU je skvělá škola! A Brno skvělé město. Myslím si, že to tam tak nějak více a zdravěji dýchá, než na jiných školách. Tedy tak jsem to cítil, když jsem tam byl. Já jsem chtěl v Brně zůstat v angažmá. Ještě při škole jsem hrál v několika hrách v ND Brno (Mahence) a dal jsem si tam žádost. Bohužel to nevyšlo. Potom jsem měl další nabídky – Ostrava, Jihlava…no a potom jsme hráli v Praze Hair a před představením jsem se šel projít s tehdejším spolužákem po Václaváku a jen tak ze srandy jsme vlezli do prvního divadla, na které jsme narazili, a jako že se zeptáme, jestli by nás nechtěli. Bylo to Rokoko a oni řekli, že ano. Byla to strašná náhoda a já tam nakonec zůstal osm let. Nedá se říci, že by to byl můj cíl, ale zrovna Rokoko pro mě bylo spojení hudby s divadlem. Začínala zde v 60. letech spousta skvělých umělců…To ovšem byla historie, nicméně začínal jsem na stejných prknech. 

A jak dopadl ten kamarád?

Ten se nakonec rozhodl pro Městské divadlo Brno a je tam doposud. Je to Petr Štěpán a je tam velice úspěšný.

Když jsem po vás pátral, tak jsem vás z ničeho nic objevil v dalších letech v Broumově. Tam jste se dostal jak?

To je věc složitější, ale zkráceně…Praha mě začala tak nějak dusit, opustil jsem ji a shodou náhod se ocitl v Náchodě…No a v Rokoku se mnou hrála Uršula Kluková, která je z Broumova. A jednoho dne mi říká: „Hele, ty teď jsi v tom Náchodě a v Broumově, to je kousek, hledají režiséra na nastudování Lucerny k výročí města. Nechceš to dělat?“ Já ji odpověděl, že nejsem žádný režisér, že teda rozhodně ne a za pár dní mi řekla, že první zkouška je příští týden.

A hned jste založil divadelní soubor Wokno?

Ano. Každý soubor se má nějak jmenovat, a tak jsme při Lucerně vymysleli Wokno.

Nebál jste se toho názvu? Windows, undergroundové vokno …

Ono to bylo úzce spojeno právě s Lucernou, naší první hrou. Součástí scény bylo velké dřevěné okno, těžké strašně, na stěhování hrůza, a právě ono má tento název souboru na svědomí. Pouze jsme přidali „W“ a bylo to.  Wokno do světa divadla. Navíc mojí oblíbenou kapelou jsou Doors (dveře). Tak nějak to zaklaplo.

Podle textů v Amatérském divadle jste hned nastoupil do klasiky Aloise Jiráska a nastudoval Lucernu. Navíc většinou s lidmi, kteří do té doby divadlo vůbec nehráli. S tím určitě bude spojeno i hodně storek. Poskytnete nějakou?

No, bylo to hodně dobrodružný. Amatérský soubor v Broumově neexistoval a tehdejší paní starostka chodila a přemlouvala lidi, aby šli hrát. Sešla se nakonec opravdu různorodá parta, půlka souboru divadlem nepolíbená, půlka souboru z okolních divadelních souborů, ale byla to strašně skvělá parta lidí! A historek bylo opravdu hodně. Herci občas přicházeli na scénu úplně v jiných situacích, než měli, jelikož zkušenější začátečníky potměšile posílali na jeviště se slovy: „Kde seš? Už jsi tam měl být!!!“ Vodka místo vody v lahvích na jevišti…Ale to je všeobecně taková „divadelní klasika“.

I dál jste se v Broumově držel klasiky. Gogol, Shakespeare. Z vašeho dalšího životopisu bych čekal, že jste šel do nějakého experimentu. 

Ani ne. V divadle nejsem moc velký experimentátor. Mám rád osvědčenou „klasiku“, kdy se člověk může opřít o kvalitní text. U amatérského divadla to je hodně důležité. Na JAMU jsme experimentální divadlo dělali často. Bavilo mě to. Ale hrát v tom, ne režírovat.

Ale rok poté, co jste začal působit v Broumově, jste se pustil do projektu Zahrada. Můžete ho českolipským čtenářům představit?

Divadlo Zahrada vzniklo jako jakási profesionální odnož Wokna. Vytahoval jsem si z Wokna šikovné herce a nastudovával s nimi menší inscenace v malém obsazení. Čekání na Godota, Kočka na kolejích, Kabaret revue…v těchto inscenacích jsem s nimi i hrál a zároveň režíroval. Působili jsme v klášterní zahradě (odtud ten název), kde jsme hráli přes léto a v zimě jsme s  představeními jezdili. Bylo to v podstatě malé repertoárové divadlo.

Aby toho nebylo málo, skládáte i hudbu. Dokonce samostatně vystupujete s klavírem. Přiznám se, že mě se více líbí vaše odvázanější hudba (Pohlaď mi ho) než komornější věci, které nabízíte jako celý blok v pořadu Obrazy z kouře. Pro koho jsou Obrazy z kouře zejména určeny?

Obrazy z kouře je už hodně stará věc. Říkám tomu „divadelní koncert“. Je to v podstatě koncert mých písní, které jsou ovšem dosti často velice intimní, jemné, potřebují úzkou vazbu diváka – nejdou hrát na open air, potřebují oponu, klid, málo světla…divadlo. Romantické duše se v Obrazech z kouře najdou…

A jestli se teda mohu zeptat, jak vznikla píseň Pohlaď mi ho?       

Na to se ptá hodně lidí. Nicméně je to méně prozaické, než to vypadá. Já vždy nejprve píšu u písniček text. Je pro mě hodně důležitý. A teprve potom, až cítím, co říká text, nechám promluvit hudbu. Občas využívám poezii a zhudebňuji ji. A to je právě tento případ. Jedná se o překlad básně Pull My Daisy –Allen Ginsberg, Jack Kerouac a Neal Cassady – beat generation. Ten text mi připadal skvělý a zhudebnil jsem ho.

Rozhovor připravujeme v době koronakrize. Jak hodně na vás existenčně dopadla?

Existenčně vůbec a svým způsobem si hrozně užívám klid, který jsem už dlouho nezažil.

Všiml jsem si, že jste se podílel třeba na českolipské představení Tři muži ve člunu. Jak velké vazby s Českolipskem udržujete?

Mám tam spoustu známých a kamarádů. Přestože se vidíme hodně málo, je to taková moje divadelní nejbližší rodina. Navíc jsem donedávna spolupracoval s divadelní agenturou Agnez (Jana a Mirek Kolářovi) a hrál v jejích představeních. Lípa je můj druhý domov…

Co chystáte v nejbližší době za akce? Pokud teda lze v této době nějak moc plánovat.

Právě jsem dopsal hudbu pro hronovský soubor, shodou okolností se jedná o Lucernu. A mám hodně práce s písničkami na přání. S děckama, které učím, mám před premiérou svého muzikálu Kytice a s druhou partou chystám premiéru Rychlých Šípů. Ale toto vše je nyní zastavené.

Máte nějaké vysněné představení, které byste chtěl režírovat?

Ani ne. Poslední dobou se věnuji převážně hudbě a divadlo, kromě učení, nechávám trošku stranou.

A nějakou roli, kterou byste si chtěl střihnout?

Nikdy jsem žádnou vysněnou roli neměl. Vše jsem bral, jak to přišlo. Možná to zní divně, ale je to tak.

A ještě ta hudba. V ní máte nějaký sen?

Víte, já už si své sny splnil. A stále dělám to, co mám rád. Pro mě není v životě nejdůležitější ani divadlo, ani hudba, ale sám život a to, jak se prožije. Neženu se, a nikdy jsem se nehnal za nějakým snem. Prostě žiju tak, abych byl šťastný.

Co vás baví mimo divadla? Jak relaxujete?

Hudba a příroda. Odstěhoval jsem se se ženou na polosamotu, daleko od všeho a zde jsem našel ten pravý život…

Nahoru