Příběh z věnování v knize: legionář a odbojář Alois Fürbacher

Verze pro tisk |

Práce v muzejní knihovně se mnohým zdá nudná a nezáživná. Spočívá hlavně v katalogizování knih, těch nových i dávno vydaných. Ale knihovnice a knihovníci svoji práci milují. Poznáte je snadno. Knihu vezmou do ruky, potěžkají ji, prolistují, otevřou, podívají se na titulní list a tiráž.

Katalogizování, pro mnohé otravnost, je pro ně zvědavost. Zajímá je, jakou má kniha vazbu, kolik má stránek, je-li ilustrovaná, co je jejím obsahem. Některé knihy, zvláště ty dávno vydané, skrývají tajemství. Jsou v nich výstřižky z novin, slisované čtyřlístky, dopisy úřední i milostné, poznámky v textu. Mají popisky na přídeštích, jsou někým podepsané, někomu darované. Taková kniha má příběh. Někdy všední, ale někdy velmi zajímavý. O jednom lidském životě, který se mi podařilo vyluštit z nevšedních věnování v knize, vám budu vyprávět.

Před dvěma roky jsem začala katalogizovat knihu Marie Pissingerové s názvem Jsme němí?. Brožura formátu A5 o třiačtyřiceti stranách má podtitul Faksimile veršů a kreseb, dopravených v roce 1940 illegálně do Anglie. Autorka knihy se v ní ručně psanými básněmi a drobnými kresbami svěřuje se svými pocity z roku 1939, kdy zanikla Československá republika, a naši vlast okupovalo Německo. Těžká, ponižující a deprimující doba se odráží v každém verši, neboť pro vlastenecky smýšlející obyvatele porobeného národa, kteří byli demokraté, byli hrdí na svoji republiku a ctili jejího zakladatele Masaryka, to byl čas bezmoci.

Hory, hory moje rodné
do tisíce let a do dne,
dnes už nejste mezí naší,
nechcete už chránit nás?
Zimě jste nás odhalily,
žalu jste nás zůstavily -
zlým mocnostem na pospas?“

Čas, kdy verše pozvedávaly sebevědomí okupovaných …

„Vzedmi se, Vltavo, opusť své břehy,
očistnou lázní smyj to zpupné plémě,
které mou drahou zem častuje šlehy,
do moří odplav to cizácké sémě!“

… a snažily se najít východisko a naději.

„Zas přijde úsměv,
zase líc se zjasní
a vrásky starostí ti zhladí Čas -
jen práce, víra, jsou Tví strážci spasní,
těm modly obětuj,
svět dobudeš si zas!“

Marie Pissingerová, jejíž básničky se objevují v meziválečných ženských časopisech (např. Pestrý týden), dopsala rukopis na začátku roku 1940. V roce 1946 knihu vydalo Doležalovo nakladatelství v Červeném Kostelci v počtu 555 výtisků, z toho 250 číslovaných. V tiráži knihy, kterou vlastní Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, se dozvídáme, že tento výtisk má číslo 39 a u něj je podpis autorky. Již tímto je bibliofilní výtisk s podpisem zajímavý, ale tato kniha má něco navíc. Na patitulu knihy je úvodní slovo Hany Benešové, manželky prezidenta Edvarda Beneše, z roku 1946:

„Tato knížka se ocitla jednoho zimního dne r. 1940 na mém stole. Přišla za mnou z Prahy, cestou mně neznámou a našla mne. Čítala jsem v ní často a znali ji i naši londýnští přátelé. Všechny těšila velikou vírou člověka, který ji psal skrytě v okupované, drancované Praze a měl sílu těšit nadějí blízké i vzdálené. Dnes, kdy vím, že to dokázala ruka těžce pracující ženy, mohu jen uvítat vydání těchto veršíků. Nechť jsou památkou těm, kteří je znají z ciziny a připomínkou těm, kteří žili zde ta těžká léta“.

Pod podpisem Hany Benešové je zeleným inkoustem napsané věnování: „Daruji své dceři k narozeninám 20. IV. 1947 Otec Fürbacher Alois"

Na dalším, titulním listu, se z věnování dozvídáme: „Panu Al. Fürbacherovi, za obětavé dopravení rukopisu této knížky do ciziny za okupace, věnuje na památku M.P.“ Zřejmě spisovatelčino poděkování a dárek k Vánocům, neboť datum věnování je 23.XII.1946.

Ručně psané věnování spisovatelky, další věnování majitele knihy je plné otazníků. Kdo byli jejich autoři? Jak se podařilo Aloisi Fürbacherovi doručit knihu k rukám Hany Benešové? Proč je kniha v knižním fondu českolipského muzea? Souvisí to s naším regionem?

Pátrání mohlo začít. Zavedlo mne do Státního okresního archivu v České Lípě, Vojenského ústředního archivu a Archivu bezpečnostních složek v Praze, a také do jednoho bytu na českolipském sídlišti. Pročítáním archivních spisů, výslechových protokolů, knih o francouzských legionářích, protinacistickém a třetím odboji, a pamětí sepsaných Aloisem Fürbacherem se mi podařilo složit příběh statečného člověka, který se nebál ve vypjatých dobách 20. století bojovat za vznik Československa, proti okupantům i totalitnímu režimu. Jak prožil 1. světovou válku a kde oslavil vznik Československého státu, se dozvíte v dalším díle.

Odkaz na tuto část zapomenutého příběhu na webu muzea najdete ZDE.

alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru