Utěšuji se, že symbolicky šlo alespoň o jednu českou a jednu slovenskou. A to je všechno. Nad naším druhým prezidentem Edvardem Benešem jako by se zavřela voda. Udivuje to o to více, když víme, jak se teď do omrzení ze všech stran skloňují takzvané Benešovy dekrety.
Tak tedy alespoň krátké připomenutí. Edvard Beneš se narodil 28.května 1884 v Kožlanech na Rakovnicku. Při studiu na Filosofické fakultě v Praze se seznámil s T.G.Masarykem, který tam přednášel. Od té doby se jejich cesty prakticky nerozešly a T.G.M. později velmi oceňoval Benešovy zásluhy o vznik první Československé republiky. Měl se vyjádřit, že „bez Beneše bychom republiku neměli“. Náš druhý prezident (od roku 1935) byl nejen československým státníkem (1918-1935 ministr zahraničí) a významným národně socialistickým (ČSNS) politikem (1923-1935 místopředsedou této strany), nýbrž i politickou osobností mezinárodního formátu. Stál u zrodu Společnosti národů, kde vytrvale prosazoval myšlenku kolektivní bezpečnosti, byl též tvůrcem regionálního obranného systému Malé dohody, jejímiž členy kromě Československa byly ještě i Jugoslávie a Rumunsko. Právě od té doby se datují vzájemné sympatie národů těchto zemí, které se projevily například i při sovětské okupaci v roce 1968.
Po Mnichovu Edvard Beneš organizoval zahraniční i domácí odboj, jehož se stal symbolem, vytvořil v Londýně exilovou vládu a zasloužil se o to, že Spojenci se nakonec vyslovili pro neplatnost Mnichovské dohody a pro poválečné obnovení Československa. To, mimochodem, až do roku 1942 vůbec nebylo jisté, a přesvědčit Spojence pomohl kromě vytrvalých diplomatických jednání také atentát na Heydricha (27.5.1942).
Jak už jsem zmínil, dnes se o Edvardu Benešovi mluví nejčastěji v souvislosti s jeho dekrety, hlavně s těmi, které se týkaly poválečného odsunu těch našich Němců, kteří aktivně spolupracovali s nacistickým režimem, případně se dopustili dalších zločinů. Po téměř šedesáti létech od této události a se znalostí následujícího historického vývoje je dost snadné (a také laciné) vyslovovat vyhraněné soudy, radit, jak se tehdy věci měly řešit. Avšak po drastických zážitcích právě skončené války a okupace se věci jevily určitě jinak než dnes, a nelze se divit, že svou roli sehrály i zjitřené emoce. Dnes bychom měli nechat historii historikům a snažit se, aby se to zlé z ní už nikdy neopakovalo. To může nejlépe zajistit rovnoprávné členství v Evropské unii, u jejíchž základů stála mimo jiné právě i Benešova myšlenka kolektivní bezpečnosti a spolupráce všech evropských národů. To je i jeden z jeho odkazů a už pro něj bychom na tohoto našeho státníka neměli zapomínat.