V roce 1464 začal v tom smyslu diplomatické jednání s francouzským králem Ludvíkem XI., ale to ztroskotalo. Myšlenka unie se zřejmě v té době jevila jako nepříliš realistická. Historie ale dala českému panovníkovi zapravdu. Turci ovládli celou jižní a jihovýchodní Evropu na několik století a v podstatě jen náhodou nepronikli od Vídně dál na západ. Ale i bez nich si Evropa musela prožít půl tisíciletí krvavých válek, z nichž třicetiletá (1618-1648) ji téměř vylidnila a poslední, druhé světové se to jen s velkým štěstím nepovedlo rovněž.
Bylo zřejmé, že v té další už bychom takové štěstí mít nemuseli, objevily se atomové zbraně a technika masového zabíjení nebezpečně pokročila. Po roce 1945, po velmi krátkém mírovém oddychu začala takzvaná studená válka, ohromné, desetiletí trvající napětí mezi Východem a Západem, hrozící každou chvíli propuknutím světového nukleárního konfliktu. Kdo chodil do školy na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy to bylo snad nejhorší, kdo zažil ty neustálé poplachy a utíkání do krytů, aniž si byl jist, že to stále ještě je jen preventivní cvičení, ví, o čem mluvím. Celá tato generace je dodnes poznamenána tehdejším strachem.
Ono vlastně ani nic jiného nezbývalo, než aby západní Evropa, Francie a Německo zejména, zapomněla na stará nepřátelství a staletí živené nenávisti, a alespoň to zkusila se vzájemnými vztahy jinak. A to je ta úplně základní myšlenka, na níž je vystavena Evropská unie. To ostatní přišlo až potom. Jistě, ekonomika. Vždyť příčiny evropských ozbrojených konfliktů byly často právě ekonomické. Proto je mimochodem tak důležitý problém kvotací – kolik kdo čeho může vyrobit a vyvézt na společný trh, aby se tím uživil a přitom pokud možno nepoškodil ostatní. Také lidská práva, jasná reakce na jejich masivní porušování v diktaturách 20.století, na šokující vyhlazování celých národů, na zvěrstva, o nichž si na začátku století nikdo nemyslel, že by vůbec v moderní době byla možná. A ovšem životní prostředí, protože jeho zničením se můžeme vyhubit stejně spolehlivě jako v planetární atomové válce.
Na tohle všechno tak trochu zapomínáme v lítém boji o zachování názvu rum pro obarvený líh z brambor, strašeni eurosýčky tu ztrátou národní identity, tu zas hospodářskou závislostí. Nic proti boji za tu či onu jednotlivost. Proč si nevyzkoušet své síly, svou vyjednávací dovednost, proč se nezbavit různých mindráků tím, že si v EU vydobudeme své místo na slunci. Ale nikdy bychom přitom neměli zapomínat na to hlavní, čím pro nás Unie bude. Totiž relativně bezpečným domovem ve světě, kde je opět plno nebezpečí, který se opět dal do pohybu, a my sotva tušíme, jakým vlastně směrem.