Do Crystalu přicházím s téměř půlhodinovým předstihem a trochu se děsím - u dveří do sálu se "tísní" pět nedočkavců. Rozhoduji se pro jedno pivo v patře a doufám, že pod pódiem nebudu sám s dvojicí zvukařů. Už u piva mi dochází, že zase tak zlé to nebude. Nad pěnivým mokem sedí desítky mužů s prořídlými páčami na hlavách.
Když se přesouvám do sálu, je již pod pódiem slušný kotel. Několik minut po sedmé se ozve první pískot, přestože na podobných koncertech je zvykem začínat i s více než půlhodinovým zpožděním. Kupodivu to vypadá, že právě na tento signál Olda Říha (kytara), Jiří Dědek Šindelář (baskytara) a jeho syn Michal (bubny) čekali. Okamžitě se ozve vřískot jak z kotle naplněného čtyřicátníky, tak z reproduktorů - to Olda přejel rukou po strunách.
Naposledy jsem byl na kaťácích, když mi teprve táhlo na první desítku. Byli na vrcholu, získali druhého Zlatého slavíka, přestože téměř nesměli hrát. Nic se nezměnilo. Stále jim stačí pár akordů, stále se nenaučili zpívat. Olda Říha stále drží kytaru jak lopatu uhelku. Ale to nadšení pro bigbít strhne každého, kdo nepřišel jen hledat chyby. Nejsou to žádné rychle vyšlé hvězdy, které někdo vytáhl z festivalu politické písně, aby bavily kravaťáky půlhodinovým poskakováním v rytmu playbacku. Oni se muzikou prostě baví.
Nikdy jsem nepatřil k jejich velkým fanouškům. Tehdy jsem byl na koncertu jen proto, že nikdo jiný k nám do letňáku nejezdil. Když jsem začal v pubertě po rocku bláznit, měl jsem už jiné hvězdy. A tak jsem se ani nedivil, že na začátku show jsem se i tentokrát dostával do varu jen velmi zvolna. Po pěti kouscích však přišly vypalovačky drnkající na struny nostalgie stejně jako nové díly Nemocnice na kraji města.
"Ospalá vrátnice a na polici poslední dva klíče, v skleněné vitrínce se smutně krčí pro turisty kýče." Tak to jsem přestal přemýšlet o tom, co napíši, a zamumlal jsem si aspoň pro sebe pár slok.
Byla to pařba. Konec nepřišel po hodině, ani po dvou. Kolem deváté hodiny trojice muzikantů poprvé naznačila, že už bychom mohli jít domů. Samozřejmě na oko. Teprve měly přijít hity. "Až se bude psát rok dva tisíce šest", "Někdy příště" či "Růže krepový". A znovu hraný odchod, Olda Říha dokonce zahodil do zákulisí kytaru.
"Tak kolik čísel ještě? Jedno, dvě? Mladá paní by si dala deset čísel." A opět vtípek upozorňující na to, že již nejsou nejmladší.
Nakonec se nechali ukecat na dva ploužáčky zklidňující atmosféru.
Jo, bavil jsem se dobře. Jen nevím, jestli ta jejich aparatura nepochází ještě z dob, kdy plnili letní kina tisícovkami posluchačů. Už jsem zažil pár uřvanějších muzikantů, ale ještě se mi nestalo, že bych druhý den neslyšel na jedno ucho.