Žitava se teprve zvolna probouzí po prvním dni oslav, které se protáhly přes půlnoc. V ulicích zpočátku jen sem tam chodec, spíše turista než místní. Ale na Marktu, hlavním náměstí, už se pracuje, technici dolaďují nejrůznější aparatury k zajištění dnešního programu, otevírá se středověký trh a stánky s občerstvením. Se ženou neodoláme zdejší specialitě, nejrůznějším ovocným koláčům podle místních receptur. Pak jsme se ještě stavujeme v informačním středisku pro podrobný program oslav a sháníme se i po modrých unijních praporcích. Ty ale dávno nejsou k mání, ani později v Trojzemí.
Tam se kolem desáté vydáváme pěšky, po modré turistické značce k polsko-německému hraničnímu přechodu a odtud příjemnou, mohutnými duby zastíněnou promenádou podél toku Lužické Nisy. Lidí teď už hodně přibývá, pěších, ale skoro stejně cyklistů. Těm jsme se zpočátku na chodnících pletli do cesty, než jsme si všimli, že tu mají svůj pruh, vymezený betonovými tvarovkami odlišné barvy.
K samotnému Trojzemí jsme docházíme procházkovým tempem před jedenáctou. Stovky lidí se tu kupí, popocházejí, postávají a posedávají na trávě, baví se, poslouchají hudbu, ochutnávají nejrůznější dobroty. Přicházejí nejen od Žitavy a od Hrádku nad Nisou, ale i od blízkého polského Porajówa a Kopaczóva a jistě i ze vzdálenější Bogatyni. S uspokojením zjišťuji, že aut tu je mnohem méně, než by se dalo čekat podle počtu návštěvníků, i když pro ně byly zřízeny provizorní parkovací prostory.
Na německé straně působí nejmohutnějším dojmem obrovské zastřešené pódium, na kterém nepřetržitě probíhají hudební a taneční vystoupení. Připojená velkoplošná obrazovka přenáší dění střídavě ze všech částí Trojzemí. Areál doplňuje několik velkých stanů, informační místa a atrakce pro děti. Českou a polskou část spojují s německou dva pontonové mosty (stálý, betonový o nějakých sto metrů níže po proudu je ale uzavřený - snad kvůli špatnému technickému stavu?), českou a polskou dřevěný můstek přes Oldřichovský potok, který se tu vlévá do Nisy. Vzniklý ostroh je vlastním místem dotyku všech tří států.
Z německého břehu přecházíme na český kolem desítek stánků a zaznamenáváme vlastně jen tradiční sortiment, prodávaný při podobných příležitostech. Převážně opékané buřty a párky, rožněné maso, pivo, nějaké sladkosti a všude běžné druhy drobného občerstvení. Nápaditější je pouze prodej výrobků uměleckých řemesel. To u Poláků nás naláká pravý selský chléb se sádlem a škvarky a hlavně velmi pohostinné chování, srdečnější a méně obchodnické. Také asi nejzachovalejší folklórní prvky, zajímavé kroje, včetně dětských, živé ukázky vytváření lidových výšivek.
Před dvanáctou se vracíme zpátky přes most, protože v nejbližší chvíli se tu mají objevit premiéři všech tří zemí. V narůstajícím horku a dusnu se tísníme kolem vymezeného prostoru. Čekání si krátím fotografováním „vítacího komanda“ s květinami a upomínkovými drobnostmi, které ale (stejně jako celou plochu) nejdřív pečlivě prověřuje policejní pes. Jak patrno, ani místo tak vzdálené od všech důležitých center a komunikačních uzlů není ušetřeno obav ovládajících dnešní, po velmi krátkém oddechu zase už dosti neklidný svět.
Kolem dvanácté nad námi přeletí tři helikoptéry a přistávají v poli východně od areálu oslav. Trvá to ale ještě kolem čtyřiceti minut, než se celá suita objeví na dohled – na opačném břehu a z opačného směru, než přistály vrtulníky. Když premiéři Miller, Schröder a Špidla provázeni komisařem pro rozšíření Unie Verheugenem konečně přejdou k nám, stačím na dálku udělat dva snímky a pak, to už stojí na menší pobočné tribunce pár metrů ode mne, mi jako naschvál dochází film. Po vztyčení evropské vlajky k české, německé a polské a po pár slovech se čtyřka obklopená doprovodem tak, že už ji zase skoro není vidět, pohne podél chumlu návštěvníků dál k hlavnímu pódiu. Těsně předtím na trávník odkudsi přilétá kus gumového kostlivce v životní velikosti. Jeden z přítomných policistů ho bleskurychle zdvihá a hází zpět. Myslím, že si toho skoro nikdo nevšiml. V tu chvíli se přímo přede mnou objevuje kancléř Schröder a podává mi ruku. Leknutím jsem ze sebe nevykoktal než obligátní „Guten Tag“. Během okamžiku je už však německý premiér zas o hezkých pár metrů dál.
Lidé se zase pomalu rozcházejí za zábavou, zřejmě hlavní atrakce dne skončila. Obloha se povážlivě mračí, také záda ztuhlá dlouhým stáním v nepříliš pohodlné pozici se začínají ozývat. Rozhodujeme se k odchodu, jdeme teď po české straně Nisy směrem k Hrádku, žena s modrým balónkem, který vydyndala u Poláků, hlídá, aby jí neulétl, jak se stalo těm méně opatrným. I tady příjemná promenáda jak ze starých časů, a v jednom i cyklostezka. Ale promenující, kola, kočárky a sem tam i vozíčkáři jsou v pohodě, v nejhorším se vyhnou po trávníku.
Hrádecké nádraží je nově opravené, na kolejích v čele zvláštního vlaku odfukuje německá lokomotiva řady 52, která pamatuje ještě válečné časy. Čekali jsme na běžný spoj po půl třetí, ale když chvilku po druhé zastavuje u nástupiště supermoderní žlutomodrobílá motorová jednotka Eurosprinter soukromé dopravní společnosti InterConnex, neodoláme. Při dnešní slavnostní příležitosti jezdí mezi Žitavou a Libercem mimořádně a zdarma, ale pravděpodobně už od 4.června by měla v reakci na náš vstup do Unie začít s pravidelným provozem, a to z Liberce přes Žitavu, Görlitz a Berlín až k Baltu. Stoupám si až docela dopředu, kabina strojvedoucího je oddělena jen prosklenou stěnou, takže mám velmi hezký výhled na trať. No, hezký – ta trať by naléhavě potřebovala modernizovat. Zarostlé koleje, ušmudlané zastávky, už jen to trapně kontrastuje se vzhledem vlakové soupravy. O technických parametrech nedovolujících větší zvýšení traťové rychlosti raději nemluvit. Neměli bychom zapomínat, když do omrzení skloňujeme nezbytnost budování nové infrastruktury a investic do ní, že pro železnici to platí v prvé řadě.
Oslavu vstupu do Unie tak završujeme v Liberci, vlastně až večer doma, když si otevíráme láhev tokajského, kterou jsme nějak zapomněli vypít na Vánoce. Teď se hodí. V duchu připíjíme panu prezidentu Havlovi, který se o naše členství v Unii zasloužil především v nejtěžším období na začátku cesty k demokracii. A který přistoupení České republiky navzdory sýčkování různých „zapšklých chrobáků“ pokládá za rozhodnutí jednoznačně pozitivní a výhodné, za naši největší příležitost od roku 1918.