33. díl a já mám poprvé pocit, že můj svět spíše tmavne. Nikde kolem není nic výrazně pozitivního a veselého, čeho by se dalo zachytit. Prezident vůl (korunovanej). Prezidentův mluvčí ještě větší (ještě slavnostněji korunovanej). FC Chelsea vypadla v Lize mistrů. Naše krásná budka s krmením pro ptáčky zeje prázdnotou. Občas přilétnou hrdličky a vše vyzobou.
Je nesmírně těžké nalézat nová témata, o kterých psát, když je váš život už dobrý měsíc jeden velký stereotyp. Škola. Trocha sportování. Povinnosti. Trocha čtení a psaní. Škola. Pět dní v týdnu. Dvacet dní v měsíci. Ano, starostliví rodičové a prarodičové, vím, že to máte těžší a že byste se do školních let rádi vrátili. Já už také čím dál více vzpomínám na předešlé časy – školní, předškolní. Je to zvláštní, ale nebráním se tomu. Přemýšlím také často nad tím, jak to bylo naprosto odlišné, když moji rodičové chodili na střední. Ta doba byla jiná. Rozhodně byla méně stresující. Nemluvě o dobách, kdy naši prarodičové a praprarodičové chodívali do školy (když pominu válečná léta). Kdo mi nevěří, ať si na internetu nebo v odborných literaturách vyhledá více informací o jednom z dnešních největších ubíječů našeho fyzického a duševního zdraví – o stresu.
V poslední době pochybuji o tom, zdali patřím mezi lidi, kteří se snaží vypořádávat se všemi problémy, které se jim staví do cesty. Stále častěji se řadím k těm, kteří před nimi utíkají. Jak už jsem psal v jedné své úvaze, útěk neznamená vždy zbabělost. Kam však utíkat? Kudy se vydat z nastolené jednotvárné cesty?
Jedním z možných východisek je onen pověstný úprk do přírody. Tak jsem také s Markétou minulé úterý učinil. Během několika desítek minut jsem se dostal ze zajetí vektorové matematiky přímo pod kamenné pole na Klíči. Jo, to bylo fajn. Sice na kopci hodně foukalo a cesta na samotný vrchol byla dosti dobrodružná až místy nebezpečná, ale ten pocit, že jste tak nějak nad věcí, ten byl báječný. Nebyl jsem pouze nad věcí, ba dokonce i nad celým Novoborskem. To s vámi také pohne.
Předevčírem jsem dočetl úžasnou knížku – Zlodějku knih. Kromě skvělého, místy i dojemného příběhu mě tato kniha zaujala něčím naprosto odlišným. Věří v sílu slov, stejně tak jako já. Věří v to, že slova jsou ohněm, jsou náramným sluhou, avšak špatným pánem. Využijte slova k dobrému účelu a potěšíte tím sebe i své blízké, svedete proměnit špatně začínající den na krásný a veselý den. Podíváme-li se pak do historie anebo porozhlédneme-li se kolem sebe, narazíme na nespočet případů zneužívání slov. Někdy je to malicherné a bezvýznamné pošťuchování, jindy to však může přerůst ve velké neštěstí. Australský spisovatel Markus Zusak to ve své Zlodějce knih píše jasně a svým způsobem i odlehčeně – „Ano, Führer se rozhodl, že bude světu vládnout slovy. Nikdy nevystřelím z pušky, řekl. Nebudu muset. Ale neukvapoval se. Aspoň tolik mu musíme přiznat. Nebyl to žádný hlupák. Jeho první útočný plán byl rozsít slova pokud možno po všech územích své vlasti. Sil je dnem i nocí a staral se o ně.“ Myslím, že netřeba víc dodávat. Je to výmluvné. Každý tomu alespoň trochu porozumí.
Zatímco v automobilu značky Škoda s označením Autoškola poznávám krásy Novoborska, přemýšlím nad tím vším. Bude ze mě nejspíš špatný řidič. Nedokážu dávat pozor na tolik věcí najednou. Už vůbec ne, když sjíždím serpentiny mezi Českou Kamenicí a Chřibskou a obloha je zalita rudou barvou zapadajícího slunce. V případě, že mě komisař vpustí na české (děsně udržované) pozemní komunikace, buďte obezřetní. Svůj budoucí auťák si označím „Bacha Kubelka“, to by vás mělo přimět alespoň k částečné toleranci. Dnes se nám z toho světa tolerance vytrácí čím dál víc. Stahuje se a ustupuje před rozbouřeným stádem bezohledných řidičů, chodců, byrokratů, politiků… Když si představím, že přede mnou všichni stojí, bojím se za ten volant vlézt. Odkázán pouze na své nohy setkám se třeba brzy s Jeremym Clarksonem a budeme rokovat o netolerantnosti dnešního světa.
Slova a spojka. To mi teď vrtá hlavou nejvíce. Ostatní informace poletují bez povšimnutí kolem. Za měsíc osmnácté narozeniny. Povinnosti ve škole. Stranický sjezd ČSSD. Stranický sjezd ANO. Čert to všechno vem. Nežiju okamžikem. Proč? Raději než před sebe, hledím na oblohu, když to za to zrovna stojí. Je to nezodpovědné. Ale jak jsem již napsal – ještě měsíc na tu nezodpovědnost mám právo.
P. S. – Nesmějte se mi. Nevěřím Vám, že byste v 17 letech všichni do jednoho oplývali smyslem pro zodpovědnost, a že jste si ani jednou neprohlédli oblohu, když za to zrovna stála.
P. P. S. – Ti, kdo tápají nad jménem Jeremy Clarksona, na Wikipedii si přečtěte hlavně poslední odstavec.