Cik cak výlet 1 – z Jablonného do Grunova

Verze pro tisk |

Nedávno jsem si po sobě četl články o putování Českolipskem (první díl je zde, poslední tady). Zastesklo se mi, chytla mě toulavá. A taky mě potěšilo, že některé díly přitáhly přes dva a půl tisíce čtenářů. Jenže kde vzít čas? A není už těch cestovatelských knih či pořadů moc? Nepíše dnes cestopis každý, kdo trefí ze Špičáku na náměstí?

A jak to udělat, aby mi na dobrodružství stačil den či dva? Nakonec jsem si to vymyslel takto: stáhnu si do navigace keše v nějaké oblasti a půjdu vždy k té, co bude právě nejblíže. Bez ohledu na to, že k jiné by to bylo výhodnější, bez ohledu na terénní nerovnosti, na řeky, kopce, překážející výstavbu. Samozřejmě rybník můžu obejít, potokem nemusím brodit, ale cílem bude dostat se k té keši, která je právě nejblíže. (Pro ty, co nevědí: keš je schránka celosvětové hry s názvem geocaching.)

A tak jsem to zkusil. Syn jel s kámošem na povánoční nákupy do Liberce a dovezli mě do Lvové. První krabici (přesné určení samozřejmě nebudu prozrazovat) se mi nedaří najít. Na mobilu si čtu, že koho nebaví prohrabovat se listím s nejistým výsledkem, měl by hledání rovnou vzdát. Ale mně se v ojíněném listí pod impozantním Lemberkem líbí … prdlajs, nechce se mi hned první krabici nenajít. Signál mi lítá. Chvíli mi GPS ukazuje, že jsem dva metry od cíle, o minutu později jsem na stejném místě od krabice metrů čtyřicet. Hledám hlavně očima, ale občas do nějaké díry opatrně zašťourám klacíkem. Nechce se mi to tu rozhrabat – kvůli sobě i kvůli dalším. Už to vzdávám, klesám svahem k pěšině. Ještě poslední díra. A mám ji!

Zaměřuji další. Zdislavina studánka. Pět set metrů, brnkačka. Krabici nacházím na první sáhnutí. Jen je tu docela živo. Nejprve vitální děda. Říkám si, jestli budu v jeho věku taky schopen takto kmitat. Potom dvě běžkyně – za nimi se otáčím a myslím na úplně jiné věci. Zatracený střední věk! Zatracený legíny!

K usedlosti s názvem Palmův dvůr je to opět jen čtyři sta metrů, v cestě však mám Markvartický rybník. Ale zatím žádné velké zacházky. Navíc svítí sluníčko, jinovatka ustupuje. I u Palmova dvora je skrýš vcelku jasná. Zjišťuji si něco málo z historie. Gustav Palme byl textilní továrník z Varnsdorfu, ale úplně původně zde stál statek, který byl teprve později přestavěn na barokní zámeček. Po válce samozřejmě vyvlastněno, dnes opět soukromý a nepřístupný majetek. A to zde Palme těsně před válkou udělal katolický internát pro dívky.

Pro další dva kousky jsem si musel k hlavní silnici. To teda nic moc. Jedinou zajímavostí bylo snad jen zjištění, že jsem bez peněz. Prohrabal jsem všechny kapsy batohu a našel 28 korun. Přesto jsem si na benzínce kafe nedal, přišlo mi, že jsem si ho ještě nezasloužil.

Aspoň jsem si v klidu odlovil kešku u vyhlídkové věže kostela Narození Panny Marie. Z vrchu jsou nádherné výhledy, ale chce to mít štěstí na otevření. V prosinci jsem v podobné štěstí ani nedoufal. S hledáním mi pomohl místní čokl, který na mě nejprve štěkal, později situaci přehodnotil. Jen byl zklamán, když viděl, že cílem našeho šmejdění byla nevyfouknutá pet láhev.

A to byla ta pohodová část výletu. Další kousky byly rozmístěny takto – jeden na severozápadní výpadovce z města, druhý na jihovýchodní. Pravidla jsou pravidla. Blíže byla ta severní. Aspoň jsem si dopřál pohledu na Jablonné přes Mlýnský rybník. Zpátky už jsem nešel přes náměstí, ale objevil jsem přírodní zajímavost s názvem Mokřady Jablonné. Sice tam keška nebyla, ale přesto doporučuji – z místa, kde dříve byla skládka, vzniklo odpočinkové místo s několika tůněmi, chodníky či strouhami.

Jen jsem z mapky nepoznal, kde bych z močálů vylezl, tak jsem to nakonec raději vzal po silnici vedoucí do vsi Doubnice. Nasbíral jsem nějaké výškové metry cestou ke keši s názvem Výhled na Jablonné v Podještědí. Musel jsem lézt i na strom. Za odměnu jsem si udělal malý piknik s čajem uvařeným manželkou.

Teprve po jeho vypití jsem zmáčkl na GPS tlačítko vyhledat nejbližší. Dobrodružství všedního dne, překvapení maličkostí. Ve vzdálenosti více než dvou kilometrů se mi rozsvítila Caesarova kaple. No, proč ne, v životě jsem o ní neslyšel. Jen se mi nechtělo slézat z kopce a jít po silnici, a tak jsem ignoroval informaci, že ve stádu je plemenný býk. Má to být přece dobrodružství. Přelezl jsem postupně dva elektrické ohradníky, další raději podlezl, protože se mi zdál nebezpečně vysoký, a největším nebezpečím nakonec byla koncentrace kravských lejn.

Ještě jsem nezjistil, jestli se kaple skutečně jmenuje Caesarova nebo je to jméno psa, který mě při hledání pozoroval.

Byl jsem v Postřelné. Zdejší hospodu jsem jednou navštívil s kamarádem Radkem a jeho tatínkem, když jsme zastřelili jelena. Chlapi z vedlejšího spolku pro změnu odlovili prase, a tak to byl takový povedený večer, po kterém se mi nechtělo moc vstávat do práce.

Z hospody, která vypadala zavřeně, právě vyšel muž, a tak jsem se odvážil vstoupit. Nad dveřmi nápis výčep, ale já bez klepání vešel do obýváku. Stromeček, křesla, puštěná televize s pohádkou. Paní a pán na mě koukali vyjeveně, ale po chvíli už jsem seděl u silného turka. Probrali jsme život, pomohl jsem s překladem vánočního pozdravu z Německa a s návodem na používání figurky vybavené solárním panýlkem. Za kafe nic nechtěli a já měl hned hezčí den. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, že v Čechách jsou stále hodní lidé, kteří nechají ohřát osamělého poutníka.

Další nejbližší byla taky kaple – tentokrát Schroterova. Znám ji, byl jsem u ní už dvakrát. Naposledy ji okouknout kvůli svatbě kamarádky. Leží na kopci nad Brništěm, ale přístupná je spíše od Velkého Valtinova. Všude kolem ní jsou totiž pole, do nichž, když šlápnete, odnesete si kilo ornice na podrážkách. Nejschůdnější trasa i na místě vypadala ta od severu, zůstalo na ní ležet dost slámy. Skákal jsem asi čtyři sta metrů z řádku do řádku, abych se zasral co nejméně. Ale výsledek stál za to. Krásné světlo, svačina, i provedení keše bylo z celého dne nejhezčí. Udělal jsem si pauzu a začal přemýšlet, co dál. Podle mých interních pravidel jsou jen dvě možnosti – buď ještě pokračovat k nejbližší keši anebo se vydat vstříc nějakému dopravnímu prostředku.

Nejbližší keš měla název The Happy House, bylo rozhodnuto. Dva kiláky ještě dám. Spíše teda tři, protože jsem musel zase obejít celé pole. Když jsem od ní byl necelých sto metrů. Zazvonil mi telefon, kamarádka Helena se chtěla zeptat, jak mi to šlape. Když jsem jí řekl, kam právě docházím, prozradila mi, že tahle krabka na místě zřejmě není, protože už ji několikrát bezúspěšně hledala. A měla pravdu. Keš je už více než půl roku ztracená a já si toho nevšiml včas. Sakra, to dnes nedám ani desítku? A tak jsem znovu zaměřil další. Více než tři kilometry, navíc určena pro vodáky. Už to bylo tak padesát na padesát. Pokud narazím na nějaký dopravní prostředek nebo na někoho ochotného mě odvézt směrem k domovu, končím. Ještě chvíli jsem se choval jako turista a vylezl jsem na vyhlídku, která je součástí Stezky hastrmanů. Bohužel od ní nevedla žádná cesta mým směrem, takže jsem šel kus křovím a kus polem s kapustou, než jsem narazil na cestu vedoucí lesem. Za ním už mě zastihl západ slunce. Když jsem protínal koleje, začala na nedaleké silnici svítit výstražná světla. O tři sta metrů dál bylo staré nádraží, a tak jsem se k němu rozběhl. Mávl jsem na přijíždějící vlak a on kupodivu zastavil. Až ve vagónu mi došlo, že nemám dost peněz. Sedl jsem si teda až dozadu a očekával věci příští. Tipoval jsem, že mé drobné by mohly stačit aspoň na cestu do Dobranova. Naštěstí až do Lípy průvodčí nepřišel.

Náklady na výlet nula Kč, když nepočítám ty čtyři desítky, které jsem si dal cestou z nádraží domů.

V následujícím odkazu si můžete prohlédnout celou trasu na mapě.

Nahoru