Místa nejzajímavější a nejdůležitější. Tak zněla má (neuvážená) pozvánka k dalšímu dílu Máchovského putování. Která místa to však jsou? Pro Máchu bylo obecně důležité poznávat nová místa a být často na cestách.
Přesto většina z nás, když si vzpomene na Máchu, vybaví si Máj – a Máchovo jezero, Doksy, Bezděz. Takže zavítáme dneska sem. Do míst, která jsou s Máchou spojována nejvíce. Však se jedná o „Máchův kraj.“
Teď vám možná na mysli vytane otázka – proč Máchův kraj. Víme sice, že sem Mácha zasadil děj své lyricko-epické básně Máj, ale on po sobě tento kraj přeci pojmenovat nemohl. Jak to tedy celé vlastně bylo?
Karel Hynek Mácha poprvé do této krajiny přišel v srpnu v roce 1832 se svým přítelem Eduardem Hindlem. A byl místní krajinou okouzlen. Nejvíce ho přitahoval chátrající hrad Bezděz, kam později mířily jeho kroky vždy, kdy to bylo jen trochu možné. Nevadilo mu, že si zašel. Bezděz měl pro Máchu nepopsatelné kouzlo.Mácha si hrady, které ho zaujaly, kreslil do svého zápisníku.
Jak neustále opakuji, Máchova nejslavnější báseň se zrodila v Doksech, tehdejším Hiršberku u Velkého rybníka a v okolí Dubé. Právě zde se doslechl o otcovraždě, která se stala nedaleko Dubé roku 1774.
V Doksech navštívil popravní pahorek, kde „šedá lebka do krajiny hledí a lidé o ní leccos povídati vědí“. Také tu našel inspirující podněty pro svého Viléma, strašného lesů pána. V Podbezdězí a na Doksku se tradovala pověst o loupeživém rytíři Pancířovi, který byl za své skutky potrestán tím, že jej v jeho sýpce na Myším ostrůvku uprostřed Velkého rybníka sežraly myši. Mnohem významnějším loupežníkem byl však Václav Kumer, pocházející z malé vesničky pod Bezdězem a přezdívaný Český Vašek, jehož životní osud je osudem i Máchova Viléma.
Tehdejší Velký rybník je obkroužený prstencem vršků. Skála na břehu jezera je od roku 1910 nazývaná Jarmilinou, neboť zde se Jarmila setkávala se svým milým, zde se dozvěděla o jeho hrůzném činu a zde, jak je v Máji uvedeno, ukončila ve vlnách jezera svůj život.
Když se slavilo v roce 1936 sté výročí vydání Máje a úmrtí básníka, byl na Jarmilinu skálu umístěn pomník. Zároveň zesílily tlaky z české strany přejmenovat Velký rybník na Máchovo jezero. V roce 1930 byla na hradě Bezdězu umístěna pamětní deska K. H. Máchovi, cesta z Mělníka přes Kokořín, Housku, Bezděz, do Doks a České Lípy, dnes červeně značená, byla nazvána Máchovou. Po druhé světové válce zmizel z povědomí lidí Velký rybník a zůstává pouze Máchovo jezero.
Máchův kraj
V roce 1961 vyšel turistický průvodce s názvem Máchův kraj. Jeho autor František Patočka poprvé oblast o rozloze 1813 km2 označil jako Máchův kraj a vymezil její hranice. Na východě sahá až k Českému Dubu, pak podél toku Jizery přes Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, Mladou Boleslav až ke Krnsku. Jižní hranicí je Kokořínsko, jihozápadní hranici tvoří říčka Liběchovka od Liběchova do Zakšína, západ je ohraničen Úštěkem a Verneřicemi. Severní hranice vede údolím řeky Ploučnice až k Osečné.
Bezděz
Hrad Bezděz založil Přemysl Otakar II. To tehdá určitě netušil, že se stane vězením jeho ženy a syna. Bezděz nebyl nikdy přestavován na žádný zámeček, letní sídlo či něco podobného a proto je sice dost zchátralý, ale zachoval si svou dávnou atmosféru a nejspíše i ta Máchu přitahovala.
Jistým úpravám se však přece jen nevyhnul. V roce 1622 získal hrad Albrecht z Valdštejna. Ten se rozhodl i přes značné poškození hrad Bezděz přebudovat na moderní pevnost. Ta měla chránit jeho knížectví před nájezdy nezávislých držav. Najal si stavitele, kteří začali s přípravnými pracemi. Jejich pozůstatkem jsou dodnes patrné bastiony na severní hradební zdi a na východním okraji hradu. Než se stihly úpravy dokončit, povolal Albrecht na hrad augustiniány, aby zde zbudovali klášter.
Po bitvě u Desavy nechal založit v kapli oltář sv. Marka, u kterého se měla každou sobotu na počest vítězství sloužit mše. Dále se pak v den svátku sv. Marka měla na Bezděz každoročně vydat procesí. V roce 1634 byl Albrecht zavražděn a ke stavbě kláštera nakonec došlo až v 60. letech 17. století.
V purkrabském paláci byl zřízen velký a malý refektář a podkrovní patro bylo přestaveno na pokoje řeholníků. Hradní kaple byla nově zasvěcena Panně Marii a v roce 1666 byla na Bezděz
převezena z Emauz třetí kopie Panny Monserratské. Zpočátku byli na hradě pouze dva řeholníci, ale pověst o zázračné bezdězské Panně Marii se rychle roznesla po okolí a na hrad přicházelo stále více poutníků.
V roce1778 přišla pruská armáda, která hrad zpustošila a předurčila konec i klášteru. Ten byl s mnoha dalšími roku 1785 zrušen Josefem II. Část klášterního vybavení bylo převezeno do Emauz, část do okolních kostelů. Soška Panny Marie Monserratské byla přenesena do Doks, kde se nachází dodnes.
„Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký Hirschberský rybník se stkvěl polou v slunečné záři, polou ve mdlém světle měsíce. Nad Hirschbergem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev vyhlížel co obruba temná jasněkrásného obrazu neb za rozpulinou jeho stál zřicený hrad Jestřabí, co loď mořská, v pestrých barvách oblé důhy jako za barevným závojem. Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů, - naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má ve zříceninách velkých.
Po hoře si zahrával chladný vítr a zanášel sem tam požloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře, bylo mu zde samotno, smutno, pusto v zříceninách těchto; on letěl odsuď z chladné výše, aby zemřel dole mezi vítím polním, blíže srdci lidskému; tak sestupují králové v stáří šedém z trůnů zlatoskvoucích, aby sotva navrácení životu zemřeli v náručí lásky mezi lidem svým.
I mě zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zříceniny slavné, ještě jednou pohlédl jsem v zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení asi přes sto kroků dlouhou cestou. Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém papršlku nového měsíce; okna zřiceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vzdy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřicené kobky své v tichou noc. Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou černou stavbou, nejblíže brány menší věž.“
(Večer na Bezdězu – Obrazy ze života mého)
Než opustíme Máchův kraj, bude potřeba mu ještě pozornost věnovat. Ale to zase příště. Máchův kraj sice můžete projít za jeden den. Ale těžko si ho tak důkladně vychutnáte a prohlédnete. Za jeden den si k němu nikdy nemůžete udělat takový vztah, jako Karel Hynek Mácha.